Komu postavili náhrobní kámen v roce 1595 v trati zvané Brlohy, není známo. Mohl to být velitel vojenské skupiny ze Slezska. V době, kdy vzrůstaly útoky a nájezdy Turků, Tatarů a Uhrů na naše území a naši lidé nebyli schopni ubránit hranice, najímali tehdejší vládcové na Moravě vycvičené vojenské skupiny ze Slezska jako žoldnéře, kteří byli umísťováni na tehdejších hranicích a měli za úkol bránit hranice proti loupeživým nájezdům nepřítele na Moravu. Velitel některé žoldnéřské skupiny, podle vyrytého jména na kameni –

                       

Rytíř Hans REWBAW z TAEMITZ

 

mohl být při některém střetnutí s Turky na hranicích raněn, nebo onemocněl a jeho vojáci ho dopravovali domů do Slezska. U Hrušovan ale skonal. Že to byl významný člověk, svědčí to, že při těžbě písku nebyly v okolí náhrobku nalezeny žádné pozůstatky mrtvého. Jeho družina asi nebožtíka dopravila domů. Rodina nechala poté na místě smrti postavit náhrobek s nápisem.Toto jsou pouze dohady, jak vysvětlit původ náhrobku. Při těžbě písku byl kámen přemístěn mimo pískovnu.

Před mnoha lety se snažili hrušovanští občané L.Rotter a L.Uminský vyluštit nápis na kameni. Německý nápis zněl:

HANS REWBAV R. VON TAEMITZ      AM  ABEND  S.  MAT  THE  ANNO  DNI  MDXCV 

Český překlad:    HANS  REWBAV  R. (rytíř) z  TAEMITZ  VEČER  NA SV:  MATĚJE  (24.února)  LÉTA PÁNĚ 1595

Smírčí kříž je evidován v centrálním registru jihomoravského kraje, okresu Brno – venkov: Číslo: 1857

Rozměry: 99 x 50 x 25 cm

Popis: přechodný typ mezi křížem a křížovým kamenem s latinským křížem a šestiřádkovým nápisem.

V nemovitých kulturních památkách  je smírčí kříž evidován pod číslem 0719.

Smírčí kameny

Smírčí kříže a kameny  jsou svědkové z oblasti právního řádu, který bychom dnes označili jako trestní právo. To, o čem dnes rozhoduje soud, se kdysi řídilo docela jinými pravidly. Jeden a tentýž zločin mohl být posuzován různě. Šlo-li o mord či loupežné přepadení, snažili se pozůstalí často pachatele vypátrat a potrestat sami. Pokud bylo pátrání úspěšné, mohli spolu obě strany sepsat takzvanou smírčí smlouvu, v níž bylo zpravidla stanoveno, co musí pachatel zaplatit a vykonat do určitého data. Po uzavření takové smlouvy nesměl být pachatel zatím dále trestán. Byla to pro něj určitá naděje, odklad  –  a zároveň jistota pro pozůstalé, že pachatel smlouvu ve vlastním zájmu splní.

Hrušovanská pověst 

Na hrušovanských Brlozích stojí v poli veliký, zhruba do kříže otesaný kámen. Je na něm vyznačen rok 1595, ostatní je nečitelné. Zahynul prý tam v boji jakýsi cizí důstojník.

Dlouho tam stál ten pomník. Jednou se u něho při oračce zastavil sedlák, majitel toho pole, a povídal si:

„Jen mi tu zavazí, a doma nemám kloudného prahu.“ Na večer si sedlák odvezl kámen domů a nazítří už měl přede dveřmi nový kamenný práh. Měl radost ze svého nápadu.

V noci měl sedlák neklidný spánek a ráno byl celý nanic. Ani do práce se mu nechtělo. Další noci byly ještě horší. Ve snách viděl cizího důstojníka se sepjatýma rukama a jako by ho slyšel:

„Proč mi nedopřeješ v cizí zemi svatého pokoje? Vrať kámen na můj hrob!“

Tak prý se mu voják zjevoval noc co noc.

„Co je ti?“ptala se po několika dnech sedláka jeho žena.

„Jsi celý nesvůj a nemluvíš, co tě trápí?“

„Ten kámen z Brlohu mi souží svědomí“.

K večeru sedlák zapřáhl a vezl kámen na pole, kde býval.

„Snad už budu mít pokoj,“ vzdychl si. A měl.

Starý památník stojí na hrušovanském Brlohu dodnes.

/zapsal Čeněk Krejčí /